Při každodenním používání mobilu pak narážím jen na jediný problém – nejsem kamarád s dotykovou, softwarovou klávesnicí, což je koneckonců tady důvod, proč jsem trval na modelu, který má i hardwarovou alternativu. Nicméně vysunout jí někdy, například za chůze, je dost nepříhodné, a když chce člověk rychle odepsat na SMSku nebo postnout zajímavý Twitter update, musí se spokojit s klávesnicí na displeji (osobně si nedokážu představit, že bych na ní napsal o něco víc, než 160 znaků, které odpovídají SMS nebo “tweetu”).

Standardní full QWERTY, kterou pro svá zařízení programuje HTC, pak vypadá takto -

- což je ucházející klávesnice, ale do dokonalosti má tak daleko, jako je z Prahy do Mexika. Jednotlivé klávesy jsou příliš blízko u sebe, takže počet překlepů je ze začátku drastický (po pár dnech praxe se sice sníží, ale i tak…) a, co je pro mě největší mínus, písmenka s diakritikou jsou k dispozici až po podržení dané klávesy a následném pohybovém gestu, což proces psaní strašně prodlužuje (jsem zvyklý psát s diakritikou vše, jsem hrdý Čech). Takový iPhone má klávesnici řádově lepší a přesnější, ale na tuto jsem si taky nějak zvykl. Lepší alternativa stejně nebyla.

Ale nedávno vyšla Mobilnaut Keyboard 3, a už její demoverze mě uchvátila. Používám ji necelý den a jsem naprosto nadšen. Proč?

Celá klávesnice má naprosto unikátní koncept (viz screenshot). Uznávám, na první pohled vypadá docela hrůzostrašně, ale už po prvních pár slovech vás minimálně zaujme. Jak můžete vidět, na jedno tlačítko připadají 4 znaky. Mezi nimi pak volíte jednoduchým pohybovým gestem ve směru určitého znaku. Napsání jednoho písmena se pak rovná jednomu tahu prstem, záleží jen na výchozím bodě a směru. Stačí vám 30 minut a budete psát rychleji, než na klasické QWERTY.. Alespoň u mě tomu tak bylo. Chybovost takřka nulová, backspace je řešen pohybem vlevo, což je úžasně rychlé. Máte samozřejmě na výběr, kromě klasické QWERTZ/QWERTY (to je taky skvělý bonus – díky tomu, že software pochází z české dílny, můžete mít také české rozložení), je přítomna ještě numerická klávesnice, jakási “mapa znaků” a tlačítka používaných zkratek (copy&paste, soft reset, task manager). Přepínáte mezi nimi gesty nahoru/dolů.

Věřte, že jsem opravdu na ničem lepším doposud nepsal. Doporučuji minimálně vyzkoušet – demoverze je ke stažení zde (http://www.mobilnaut.net/go/mnkey3/?p=dl), aplikaci si pak můžete za 19,95 USD zakoupit tady (http://www.mobilnaut.net/go/mnkey3/?p=bu).

Přitom začátek filmu zdaleka nevypadal tak ztraceně. Dostáváme se na palubu lodi (jejíž architektura i nafilmování nápadně připomíná Vesmírnou odyseu), nesoucí hromadu vyslanců ze Země na planetu obydlenou planetu Pandora, kde dlouhodobě probíhá snaha o navázání kvalitního vztahu mezi pozemšťany a modrými mužíčky z oné planety, kteří tam žijí v jistém druhu kmenového společenství, a děje se tak za pomocí Avatarů – “klonů” domorodců, do kterých je nepřímo vloženo vědomí lidských jedinců.

Celé dějství filmu je uměle (českými provozovateli kin) rozseknuto na dvě poloviny, avšak ona přestávka naprosto dokonale celý film otočí o 180° a já měl pocit, že jsem přišel na jiný film. Zatímco první polovina je takový nevinný rozjezd, servírovaný v podobě audiovizuálních orgií a vyprávějící o postupném začleňování hlavního hrdiny mezi kmen, druhá polovina je pak koncentrované klišé, neutuchající bitva zcela podle šablony dementního béčkového sci-fi, opepřená rádoby heroickými hláškami a předvídanými “zvraty”.

Naznačil jsem audiovizuální orgie – ano, celý film je zpracován nádherně, to vskutku – ale revoluce? Vždyť to byl vykradený Warcraft . Snad u každého záběru na počítačově generovanou krajinu jsem měl pocit, že jsem “to tady už někde viděl” – převážně pak ve hrách, ovšem o téměř desetiletí starší než tento film.

Soundtrack, i když rovněž líbivý, je potom profesionální směska všeho, co kdy u filmů s podobnou tématikou vzniklo. Nic nového, žádný nápad.

No a nakonec, příběh. Jak jsem již řekl, první polovina je nenápadný rozjezd a já se po přestávce do kinosálu vracel natěšený na to, jak se rozvine příběh. Neměl jsem se těšit.. Rozvinul se tou nejhorší možnou formou.

James Cameron se podle mě nechal zaplatit Greenpeace, protože větší propagandu “zeleného myšlení” a úchylného pacifismu už jsem v kině dlouho neviděl. Celá zápletka se opírá o bolestivě trapný konflikt mezi dobrem a zlem, přičemž zlo zde zastupuje samozřejmě člověk, který si chce vzít, co mu nepatří a páchat tím destrukci a ničení ekosystému. Zvítězí pochopitelně dobro a to podle tradičního scénáře, díky “osvícení” a dezerci pár jedinců z řad lidí.

Klišé a patos na vás v druhé polovině útočí ještě mnohem důrazněji, než lidské bitevní lodě na domorodce z Pandory. Stupidní a nicneříkající konec je pak už jen smutnou tečkou za touhle tříhodinovou tragédií.

Kdybych měl hodnotit hvězdičkami (k čemuž vás nabádají po skončení filmu), udělím slabší dvě. A to jen za to audiovizuální zpracování, byť vykradené.

Jedno je jisté – rok 2009 byl doposud nejzásadnějším a nejzajímavějším rokem mého života. Vždyť jsem v něm prožil svůj doposud nejdelší vztah, prošel jsem maturitním ročníkem, odmaturoval, dostal se na vysokou školu, změnil působiště o 350 km směrem na západ.. Na to, že jsem si ještě minulý silvestr stěžoval na stereotyp a nudu je to vcelku radikální změna .

Nejen z tohoto hlediska byl ale tento rok výjimečný. Byl jedinečný také z emoční stránky, ujasnil jsem si v něm, kdo pro mě skutečně něco znamená, prožil jsem v něm chvíle, ve které jsem od definitivního konce svého dětství někdy před osmi lety ani nedoufal (viď, bratranče), viděl jsem spoustu nových, nádherných míst (viz Dánsko, Portugalsko) …

Jo, byl to můj nejlepší rok. A jestli bude dvatisícedesítka alespoň z poloviny tak dobrá, budu moc rád. Koneckonců, když máme za tři roky všichni umřít, tak by měla

Vám, vážení čtenáři, přeji to samé.

PF 2010

Představoval jsem si, že půjdu na vysokou školu, která mě bude bavit, kde se budu věnovat tomu, kvůli čemu jsem na danou fakultu skládal přijímací zkoušky, jenže ono né. Nechci tady rozebírat, kvůli čemu jsem nespokojen, ba přímo kardinálně nasrán, je ale trapné, že jsem si ona negativa nebyl schopný zjistit dříve, než jsem zahájil akademický rok. No, jasné je jedno – od příštího roku jdu jinam. Nicméně, bude to migrace v rámci ČVUT.

S danou zkušeností ale nepřímo souvisí jedna otázka k zamyšlení. Potkal jsem v oboru jednoho studenta, který se veřejně chlubil tím, že se na onu fakultu dostal na základě toho, že napsal přijímací zkoušky z fyziky na jeden bod. A já se ptám – co takový pablb dělá na vysoké škole? Samozřejmě, předpokládejme, že takové individuum neprojde přes síto prvního zkouškového období, ale stejně – proč má škola, natolik prestižní, jakým České vysoké učení technické v Praze bezesporu je, potřebu přijímat do svých řad a přisuzovat statut studenta takovým bezmozkům?

Sám si odpovím obecně známým faktem – kvůli státním příspěvkům na každého nově přijatého studenta. Škola, respektive fakulta, pak navrhne minimálně první ročník studia k tomu, aby vyselektovala z pětistovkové hromady použitelnou – odhadem – stovku, kterou dále vede k dalším poznatkům a vědomostem.

Proč?!

Studenti jsou tak takhle akorát zbytečně zatěžováni a frustrovaní, přičemž ona selekce by se dala zredukovat z akademického roku na pouhý jeden den – a to kvalitními přijímacími zkouškami. Vzdělání není pro každého!

Mohli byste namítnout, že v případě aplikování výše zmíněného postupu by školy přišly o spoustu peněz. Tak zaveďme školné! Nemuselo by být nijak vysoké, současný návrh samozřejmě počítá se splatností až po ukončení studia a úplné odpuštění nemajetným osobám (těm, kteří prokážou patřičné vědomosti, přirozeně). Levicově orientovaní čtenáři teď asi rudnou vztekem, že ano?

Problém je ale v tom, že takový postup docela dobře funguje. Ve Spojených státech jsou univerzity placené, díky tomu mají mnohem větší prestiž a obecně se vzdělání přikládá velká důležitost a respekt. Člověk s “hele, já jsem dostal bod z fyziky a studuju ČVUT, haha!!” by tam neobstál… A to je podle mě správně.

Poslední dobou nabírají věci poměrně rychlý spád. Jako by to bylo včera, když jsem psal článek ohledně mého přesycení prázdninami a volného času obecně, a teď ťukám do notebooku tyhle slova, vzdálen 360 km od města, které můžu považovat za svůj domov (rozumějte, narodil jsem se tam) a je ze mě vysokoškolák (slavnostně svázán imatrikulačním slibem), který začíná pozorovat, jak mu den ode dne přibývají kvanta nových poznatků a vědomostí, které by bylo příhodné si vštěpit do paměti. Uvidíme, jak to půjde v budoucnu, ale zatím se mi to zatraceně líbí!

Praha je podle mě naprosto dokonalé město pro studium. Není ani moc velké, ani moc malé, je kosmopolitní (v rámci rozumných mezí), čili jeho obyvatelé nejsou přízemní nagelovaní blbečci, kteří považují za vrchol zábavy Stodolní, případně čajovnu; je pěkné a architektonicky zajímavé (ne jako fádní Brno) a nakonec jsou tady (pro většinu oborů) nejlepší školy v republice. Každopádně, i přes všechna pozitiva mého současného působiště jsem si jej nevybral kvůli nim; obor, který studuji, se totiž jinde v republice absolvovat nedá. To je ale už spíš pomyslná třešnička na dortu.

[POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ] Je čas jít na kolejní seznamovací party.

Tak děti, po X týdnech jsem se rozhodl, že vám napíšu blog. Kdepak, myšlenka o r3voluci, kterou jsem propagoval při spuštění nové podoby blogu, mě neopustila, jen jsem jednoduše neměl o čem psát. A když ano, nemohl jsem to publikovat veřejně .

V poslední době mají události v mém životě brutálně krkolomný spád. Některých lituji, z některých jsem smutný, ale přesto jsem přesvědčen, že byly nevyhnutelné a na některé se zase těším.

… to jsou ale kecy, kristepane.

Zkrátka a dobře, nacházím se momentálně v emocionálním stavu, který by se dal přirovnat k.. ehm, žumpě a to nejlepší (a zároveň nejzoufalejší), co mě napadlo, bylo ventilovat své pocity skrze blog, jako přiblbá čtrnáctiletá puberťačka. Yeah.

Ale protože jsem člověk se srdcem věčného optimisty (cheche), věřím, že bude brzy líp a budu taky schopný normálně uvažovat a přemýšlet na běžnými věcmi. Rozhodně bych měl, jelikož mi za pár dní začíná škola a silně pochybuji, že profesor matematické analýzy bude zvědavý na to, co jsem všechno ve svém životě posral. Tak.

Jak jste určitě spousta z vás věděla, byl jsem na 14 dní v Portugalsku a nasliboval jsem perfektní fotky, které uploaduju na Picasu v podstatě ještě z letiště, po cestě zpátky.

Správně, doposud tam nejsou. Ale budou. Možná ještě dneska, docela se na to cítím.

A už přestanu s psaním tohodle zoufalého zápisku. This is not the r3volution.

Miluju prázdniny, ale při pomyšlení, že jsem si odbyl sotva jejich polovinu (2 ze 4 měsíců), mi poněkud naskakuje husí kůže. Říkáte si, co může být lepšího, než pauza mezi střední a vysokou školou, zvláště pak, když je tak luxusně dlouhá? Nuže, není to zrovna špatná věc, ale má své mouchy!

Za prvé, čtyři měsíce jsou moc. Příliš dlouhá doba na to (dle mého úsudku), aby byl člověk schopen na jejím konci opět zaktivizovat mozkové buňky a zdárně vykročit do studia na vysoké škole, protože za to enormně dlouhé období jej k mozkové aktivitě nenutí zhola nic.

Za další – nedostatek činností, které by pozvolna spolykaly můj čas. Slovo brigáda mě děsí téměř se stejnou intenzitou jako čerta kříž (abychom si rozuměli – nevidím žádný smysl v tom, makat od nevidím do nevidím a inkasovat za to 3 tisíce měsíčně, to opravdu raději oželím ty věci, které bych si za dané peníze pořídil – obzvláště, pokud měl by to být chlast v béčkových klubech, jako v případě drtivé většiny brigádníků-vrstevníků)  a nějaká jiná forma práce se mi prozatím, bohužel, vyhýbá.

Neříkám, že abnormální přebytek volného času nemá i své kladné stránky, ba naopak! Věnuji se teď velkému množství ušlechtilých aktivit, jako například sportu, četbě kvalitní literatury, sledování kvalitních filmů.. mimo jiné taky pití kvalitního vína a kouření drahých doutníků, ach .

Mluvíc o kvalitních filmech – před pár hodinami jsem se vrátil z Harryho Pottera 6, plný absolutního zklamání. Ne že bych byl nějaký zarytý fanda toho zjizveného pubescenta, ale rád ho mám, a i když mě filmy nikdy nijak zvlášť neoslovily, tohle byl naprostý průser. Osmdesát procent love story, dvacet procent (a dvacet posledních minut) trochu Voldemorta a smrti. Zoufalá nuda. Místo toho, aby film efektivně ztvárnil atmosféru deprese, působil dojmem zfilmované Bravo Girl s trochou toho strachu, aby se neřeklo. Dokonale patetické a trapné.

Jdu si pustit poslední díl čtvrté řady How I Met Your Mother, ať si spravím chuť .

P.S. Tento příspěvek jsem napsal pomocí WPhone pluginu, doporučuji

Jmenuje se Howard’s FSX Experience Mix, je zcela zdarma, pokrývá scenérii celého světa, mění textury mraků, oblohy, hvězd a měsíce tak, že vypadají opravdu pěkně a reálně. Nemůžu nic než doporučit!

• stahujte zde (.RAR archiv, 110 MB)

Pokyny k instalaci: Věru, všechno důležité najdete ve složce “dokumentace” po rozbalení .RAR archívu, takže jen ve zkratce – vypněte FS2004 (pokud běží), nainstalujte patch 9.1 (ke stažení například tady) a spusťe instalační .EXE soubor ve složce “Instalace”. Toť vše.

Pěkný let .

]]> http://blog.jakubkadlec.cz/flightsim/howards-mix-the-fsx-experience-pro-flightsim-2004/ /feed 2 http://blog.jakubkadlec.cz/osobni/poprve/ http://blog.jakubkadlec.cz/osobni/poprve/ #comments Thu, 09 Jul 2009 19:50:20 +0000 admin http://blog.jakubkadlec.cz/?p=7 Více než dva a půl roku mi vydrželo zachovávat jakousi ucelenou strukturu svého internetového deníčku; dva a půl roku! A to všechno zhruba před týdnem zmizelo, jako mávnutím kouzelného proutku. Proč to?

Protože se mi zastesklo po jeho staré konepci. Odvážné články, osobitý styl psaní a časté přispívání, ať už v podobě sáhodlouhých esejí či krátkých postřehů. V této chvíli, kdy jsem uzavřel jednu etapu svého studentského života a pozvolna (a velmi lenivě) postupuji do etapy druhé, jsem se rozhodl, že svůj blog kompletně změním.

A tím nemyslím změnu designovou, která je sice patrná na první pohled, ale v důležitosti patří velmi nízko. Myslím tím kompletně jiný obsah článků, zcela jinou frekvenci nových příspěvků a mnoho dalších věcí, které z mého deníku udělají opravdu osobní weblog.

Snad jen symbolicky jsem všechny své staré články nadobro pohřbil k sobě na záložní HDD a navždy je tak ukryl před zrakem veřejnosti .

Here comes the r3volution.

R3volution succeeded.

]]> http://blog.jakubkadlec.cz/osobni/poprve/ /feed 6